Dějiny filozofie

Převzato z http://www.sesity.net/zaklady-spolecenskych-ved/dejiny-filozofie.php

Čínská filozofie

• Kniha proměn – základní text čínského myšlení, min. 2000 př. n. l.
• Jádrem 8 trigramů (trojčar), sloučení moudrosti světa, souhrn lidských i kosmických situací.
• Plná čára znázorňuje jednu ze základních přírodních sil (jang) a přerušovaná druhou (jin).
• Konfucius – Mistr z rodu Kchung, učitel, principy spravedlivé vlády, ministr spravedlnosti, shromáždil a vydal písemné památky, sepsal kroniku vlastní země.
• Hlavní pojmy – ušlechtilost (hledání správné cesty) a povinnost (respektování autorit a zvyků)
• Lao-C´ - Starý mistr, kniha o tau a ctnosti
• Tao – cesta, rozum, prazáklad světa, zákon zákonů, míra měr, neuchopitelné, nepojmenovatelné, věčné a stálé, nelze poznat, ale lze si je uvědomit, vše jiné bezcenné.
• Úsilí o pravý střed – žijeme ve světě, ale myslíme na vlastní nitro.
• Základem etiky prostota, prostý člověk nedbá o zisk, smělá přání, chytrost, egoismus.
• V tichu a pozorování přírodních dějů můžeme postřehnout tao a dojít klidu a osvícení.
• Osvícený člověk je nezaujatý, vrací se k dětské prostotě, je zbaven pout.
• Ten, jehož skutky jsou v souladu s tao, s tao splývá.
• Svět je neustálé plynutí a změna, je třeba se poddat přirozené proměnlivosti dění.

Indická filozofie

Dějiny indické filozofie obtížné členit na období, chybějící zaznamenávání dat
U autorů známé především myšlenky, nikoliv životopisné údaje

Védské období

1500 – 500 př. n. l.
Védy – soubory spisů, mnoho neznámých autorů, zahrnují i mnohem starší myšlenky
Véd – soubor všeho vědění, nejvýznamnější bráhmany a upanišady
Pochopení života jako strasti – základní motiv indického myšlení
Filozofické (Átman a Bráhma, reinkarnace) a etické (askeze cesta k vysvobození) základy
Bráhma – tvůrčí princip, velká duše světa
Přístup k podstatě světa v našem nitru, poznávání vnější reality nemá hodnotu
Svět věcí v čase a prostoru je iluze, poznání tohoto světa je pouze zdánlivé
Pravda není přístupná rozumu, úplné odpoutání od zevního světa umožní poznání
K prohlédnutí lze dospět v průběhu celého lidského života – jako žák, hospodář a otec rodiny, po dospění synů v samotě s manželkou (hledání věčných věcí), vysoké stáří (zřeknutí všeho)

Postvédské období

Náboženská a myšlenková pluralita
Konkrétní historické osobnosti
Ztráta esoteričnosti – obrat k širokým lidovým masám
Buddhismus – 4 ušlechtilé pravdy, osmidílná stezka

Antická (řecká) filozofie

Základ dnešního (západního) myšlení
Oddělena od mýtů a náboženských představ, postavena na racionalitě
Zásadní ontologické a gnozeologické otázky a návrhy jejich řešení

Předsokratovské období

Přírodní filozofie, 6. – 4. století př. n. l.
Hledání odpovědí na základní otázky, hledání principu světa (pralátky)
Všeobecné myšlenky, nesprávné, ale průkopnické
Sdružování do skupin, podobné sektám a tajným spolkům
Většina filozofů nepochází z pevninského Řecka, ale z řeckých kolonií
Většinou nic nepsali (vyučování ústně, osobním příkladem), nebo se žádné z děl nedochovalo
Myšlenky dochovány žáky a příznivci (nebo odpůrci) filozofů – neobjektivní
Filozofové často pestrý život, těžko uvěřitelné historky
Mílétská škola – hledání pralátky (hylozoisté), Thales považoval za pralátku vodu (živel), Anaximandros apeiron (nepochopitelné abstraktum), Anaximenés vzduch (dech, duši)
Pythagorejská škola – hledání nehmotného principu světa, Pythagoras základem číslo (vztah)
Eleaté – zabývání prostorem a ohybem, odmítání smyslového poznání, Xenofanés kritizuje náboženství, Parmenidés popsal věčný a neměnný svět, učení o nepohybu, Zenón z Eleje logické důvody nepohybu (aporie)
Hérakleitos z Efezu – podstatou všeho pohyb, boj protikladů
Atomistická škola v Abdérách – Leukippos tvůrce představy o světě složeném z prázdna a hmoty, Demokritos teorie o existenci malých nedělitelných částeček

Středověká filozofie

Spojení filozofického a náboženského myšlení
Dokonce složkou teologie, některé otázky předem zodpovězeny církevními dogmaty
Oddělení pozdní starověké etapy filozofie od středověké, středověké a renesanční myšlení
Řada drobných inovací, vliv latiny, organizované opisování děl

Snaha filozoficky reflektovat víru
Metody a postupy starověkých autorů, změna tématiky a cíle
Filozofie spolu s náboženstvím nástrojem státu a útlaku
Křesťanský universalismus a kosmopolitismus
Zásadní proměna etiky, nové otázky
Bránění křesťanských ideálů proti pohanům, zformulování základních dogmat a pojmů
Církevní otcové – Origenés pokus o systematický výklad křesťanství, vychází z Platóna, Aurelius Augustinus autobiografické dílo Vyznání (13 knih, čas jako tok), podobenství O obci boží (otázka předurčenosti, poznávání Boha), Dionýsos Areopagita negativní definice Boha

Dokončen vývoj středověké společnosti i křesťanského náboženství
Vznik mnišských řádů, klášterních škol a univerzit
Používána scholastická metoda – opora v autoritách, nalézání zjevené pravdy
Změna společenského schématu, učení o trojím lidu
Ústředním filozofickém problémem spor o univerzálie – realisté, nominalisté

• Jan Scotus Eriugena – realista, spis O předurčenosti, vlastní systém přírody
• Anshelm z Canterbury – realista, ontologický důkaz boží existence, zdůvodnění víry
• Jan Roscellinus – nominalista, univerzálie pouhými slovy, názory nucen odvolat
• Pierre Abélard – forma a obsah, za své názory pronásledován, život v ústraní v Cluny
• Tomáš Akvinský – žák Alberta Velikého, představitel vrcholné scholastiky, přepracoval Aristotela, syntetizoval vztah rozumu a víry pro potřeby katolické církve, teologická suma, metodické pochybování, 5 důkazů existence boží (prvotní příčina, prvotní změna, nutnost boží, nejvyšší dokonalost boží, cíl boží), skutečnost (možnost, uskutečnění)
• Tomismus – odkaz Tomáše Akvinského, oficiální doktrína katolické církve do roku 1879

Pozdní scholastika
Kritika Tomáše Akvinského a jeho díla

• Jan Duns Scotus – františkán, nominalista, zdůraznění vůle a svobody, forma podle stupně určitosti rodová, druhová a individuální
• William Occam – kritik scholastiky, tvůrce skutečného učení o dvojí pravdě (pravda o Bohu není pravdou o světě), kritická metoda (Occamova břitva)
• Roger Bacon – mystik, experimenty, obviněn z čarodějnictví
• Eckhart – novoplatonik, rozlišení pojmu božství (prapodstata) a Bůh (sebeuvědomění božství)

Arabská a židovská filozofie

Paradoxně v období scholastiky příchod značné řady filozofů Orientu
Větší množství překladů Aristotela, vliv na Tomáše Akvinského
Avicenna – lékař, spisovatel, překladatel, filozof
Averroes – španělský muslim, překladatel, komentátor
Maimonides – potomek Židů ve Španělsku, srovnání Aristotela s Biblí

Renesanční filozofie

14. – 16. století
Florentská platónská akademie – rozvíjení motivu člověka, nový model křesťanství
Niccolo Machiavelli – dílo Vladař (charakteristika ideálního panovníka, jeho vlastnosti a způsoby vládnutí, morální odpovědnost v cíli, ne v prostředcích)
Marsilio Ficino – člověk jako nejdokonalejší boží výtvor
Giovanni Pico Della Mirandola – překvapivé pojetí lidské svobody
Padova – Aristotelská tradice, motiv přírody
Pietro Pomponazzi – myšlenka smrtelnosti lidské duše, závislá na hmotě
Giordano Bruno – nejdůslednější panteismus, ústřední kategorií Jedno
Galileo Galilei – matematický model světa
Francis Bacon – hledání zákonů ve vědě, základním poznáním zkušenost, Nový Organon, zakladatel empirismu, Nová Atlantida (návaznost na Thomase Morea, utopické dílo, ostrov)
Erasmus Rotterdamský – holandský humanista, předchůdce reformace, Chvála Bláznivosti (satira, rozpor mezi antikou a křesťanstvím, bohyně vypravěčkou, ideál prvotního křesťanství)

Novověká filozofie

17. století

Náboženské, občanské a dynastické války
Navazuje metodami na renesanci, ale nepřijímá všechny její závěry
Do popředí problém poznání (gnozeologie), řešen dvěma způsoby
Racionalismus – kontinentální filozofie, založeno na racionalismu (matematice)
René Descartes – Francouz, pochybovat lze o všem, kromě samotného pochybování, Myslím, tedy jsem
Benedikt Spinoza – Holanďan
Gottfried Wilhelm Leibniz – Němec, spoluzakladatel Akademie věd v Berlíně, Monadologie (základem světa monády, duchovní elementy podobné atomům, samostatné rozhodování)
Empirismus – ostrovní filozofie, založeno na zkušenosti
John Locke – Angličan, teorie poznání, člověk jako tabula rasa, Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech, jednoduché (primární, sekundární), složené a všeobecné ideje, lidé svobodní a rovní, přirozená práva, individuální výchova
David Hume – základem poznání počitky, dojmy

18. století

Osvícenství – kritika absolutismu, teorie dělby moci, spojení filozofie a umění, tolerance, deismus i ateismus, encyklopedismus

19. století

Překotný vývoj vědecký, technický i společenský
Evropské myšlení se rozpadá do tří proudů – německá klasická škola, pozitivismus a marxismus, iracionalismus
Poslední velký, systematický idealistický filozofický směr
Skupina téměř současníků ve vztazích učitel – žák
Autorové abstraktních myšlenek, obtížně srozumitelné a jazykově komplikované
Johann Gottlieb Fichte – navazuje na Kanta, subjektivně idealistická filozofie, reálný i myšlený svět oba produkty myšlení, svoboda, vůle, nutnost, schopnost jednat, Základy veškerého vědosloví
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling – Fichteho žák, objektivně idealistická filozofie, příroda (hmota) a duch (Já) jako dva póly téhož, myšlení jako proces sebeuvědomění si přírody, Ideje k filozofii přírody
Georg Wilhelm Friedrich Hegel – žák Schellinga, obtížně srozumitelné dílo, tvůrce dialektické metody (vývoj vzájemným střetáváním protikladů od kvantity ke kvalitě), absolutní idealista, rozlišení intelektu a rozumu, Fenomenologie ducha
August Comte – základem poznání srovnávání a třídění jevů, vývoj vědění od stadia teologického přes metafyzické k pozitivnímu, zakladatel sociologie, Kurz pozitivní filozofie
Karel Marx – spojení dialektiky vývoje a materialismu a ateismu, spravedlivá beztřídní společnost, přítel Friedrich Engels spoluautor Komunistického manifestu, dílo Kapitál I – III
Iracionalismus – reakce na přehnanou rozumnost a optimismus, kontroverzní hledání odpovědí na otázky související s krizí hodnot, autorové nepříznivé životní osudy a vztahy
Arthur Schopenhauer – subjekt zmítán pudy a tužbami, střetává se s vůlí světa a prohrává, svět je strast a bolest, Svět jako vůle a představa
Soren Kierkegaard – člověk osamocen a ztracen ve světě, kde musí neustále podstupovat proces volby, básník a prozaik (Deník svůdce), dílo Pojem úzkosti
Friedrich Nietzsche – základní silou vůle k moci, nadčlověk (dokonalý), Tak pravil Zarathuštra, Antikrist