| Zemědělství. Staří Římané byli lidé pracovití,
živící se rolnictvím a řemeslem. Žili prostě a předměty denní potřeby si
vyráběli doma; přepychové zboží jim dodávali Řekové a Etruskové. Platební
jednotkou byl z počátku kus dobytka, při čemž jeden kus skotu se rovnal
10 kusům ovcí. Až do 4. stol. př. Kr. neměli peníze, nejprve to byl měděný
as; teprve roku 268 př. Kr. byla zavedena stříbrná měna (denarius = 4 sestercie). |
| Bohové a kněží. O bozích neměli Římané určitou
představu, věřili však, že bohové, kterým člověk přináší oběti, ho chrání
a že mezi člověkem a bohem je právní poměr, který mají zachovávat obě strany.
Stykem s Řeky přejali Římané i řecké představy bohů, kterým dávali latinská
jména. Hlavním bohem byl Jupiter, bohy války byli Mars, Quirinus
a Janus, bohem úrody byl Saturnus, ochráncem stád byl Faunus,
bohem ohně Vulcanus, bohem moře Neptunus, vládce podstvětí
Pluto.
Chotí Jupitera byla Juno, bohyní domácího krbu Vesta, obilní
úrody Ceres, bohyní lovu Diana, bohyní krásy Venuše.
Kněžské sbory pontifiků pečovaly o bohoslužbu; augoři předpovídali
budoucnost z letu ptactva, haruspikové věštili z vnitřností obětovaných
zvířat. Velké úctě se těšily Vestálky, udržující věčný oheň v chrámě
bohyně Vesty. |
| Ústavní poměry. Římané se dělili na šlechtu
(patricie), na svobodné řemeslníky a dělníky (plebs) a otroky
servi).
Svobodní občané, upadlí v poddanství nebo propuštění otroci, se nazývali
klienty. V čele obce stál v dřívějších dobách král s výborem šlechty (senátem).
V důležitých věcech bylo svoláváno shromáždění šlechty podle rodů (comitia
curiata). Po vypuzení etruské dynastie roku 510 př. Kr. se Řím změnil
v aristokratickou republiku. V čelo postaveni dva konzulové, kteří
byli voleni na rok a střídali se v úřadě po měsíci. Vedle nich vládl senát.
Ve vážné době jmenoval konzul na výzvu senátu diktátora. |
| Od roku 500 do roku 300 př. Kr. získali i plebejové
hlavní politická práva. Nejdříve si vymohli 4 tribuny (ochránce),
které volil vždy na rok sněm římského lidu (concilium plebis). Dále
si vymohli, že zákony byly sepsány decemviry na 12 deskách (leges
duodecim tabularum). Nato byli do počtu plnoprávných občanů zařazeni
i klienti a venkovské obyvatelstvo a bylo vytvořeno 21 okrsků (tribuí),
jejichž občané se scházeli na tributním sněmu (comitia tributa).
Ústava se vyvinula tak, že šlechtické kuriátní shromáždění řešilo jen věci
náboženské a rodové a na tributní sněm přešla zákonodárná moc. V době,
kdy bylo třeba rozmnožit vojsko, bylo občanstvo rozděleno podle majetku
na 5 tříd, z nichž každá stavěla určitý počet vojenských setnin (centurií).
Centurie pak dostaly právo rozhodovat ve vážné době o míru a válce a o
volbě vojenských tribunů s konzulovou pomocí. Poslední vývojové stádium
bylo, že kutiátní sněm pozbyl veškerou faktickou moc, centuriární sněm
volil úředníky a rozhodoval o odvolání ze soudních rozsudků (lex Valeria
de provocatione) a tributní sněm splynul s plebejským shromážděním, které
nabylo moci zákonodárné. |
| Nejvyššímy úředníky, ročně volenými, byli: konzulové,
praetoři
(soudci), aedilové (správcové města), quaestoři (pokladníci)
a na pět let censoři, kteří pořizovali soupis majetku a později
dostali i právo doplňovat senát, bdít nad mravy a kontrolovat státní hospodářství,
čímž se stali velmi významným činitelem. |
| Přesto, že se plebejové domhli ve 3. století př.
Kr. přístupu ke všem úřadům a hlavních občanských práv, lišila se římská
ústava od řecké demokracie, neboť plebejský i centuriátní sněm rozhodoval
pouze o zásadních věcech, ale jinak vládl senát, který se skládal ze 300
členů doživotně volených, většinou vysloužilých úředníků. O nejvyšší úřady
se mohli fakticky ucházet jen lidé majetní, neboť byly bezplatné; málokdy
se dostal do senátu nový člověk (homo novus). Ve 3. stol. př. Kr. se tak
vyvinul zláštní senátorský stav a nový druh šlechty (optimales). |
| Hospodářské poměry ve 2. stol. př. Kr. Zemědělství
bylo základem hospodářského života i v době, kdy se politická moc Říma
rozvíjela. Průmysl a obchod byl stále nepatrný. V době, kdy Řím získával
nové provincie, mocní jednotlivci rychle bohatli. Správu provincií měli
na rok volení praetorové, později prokonzulové. Všechny nepřímé důchody
z provincií a tamější státní podniky byly pronajímány společnostem boháčů
(publikánům) nebo nejmajetnějším občanům (rytíři = equites). Senátoři se
nesměli účastnit těchto obchodů, ale kupovali si levně státní pozemky a
zakládali rozsáhlé latifundie, obdělávané otroky. Vzrůst latifundií měl
za následek úpadek rolnického stavu, neboť malý rolník nemohl soutěžit
s konkurencí velkostatku, zadlužoval se a rozmnožoval proletariát Říma. |
| Hospodářské poměry v 1. stol. př. Kr. Za těchto
poměrů bylo nutně třeba reforem. Směřovali k nim bratři Gracchové návrhem
zákona, aby nikdo neměl v užívání víc než určitý rozsah obecních polností
a aby stát zřizoval menší zemědělské statky a zakládal občanské kolonie
i mimo Itálii. Agrární reforma byla přijata, ale její provádění bylo linkavé
a nedostatečné, a proto se proti senátorské straně organizovala opozice
lidové strany (populárové). Jedním z prvních vůdců strany byl Marius,
který jako konzul zavedl dvacetiletou placenou vojenskou službu a poskytl
tím nemajetným občanům trvalé zaopatření. Tak bylo krizi částečně odpomoženo,
ale vzrostl přílišný vliv vojevůdců v řízení státních věcí. Vnitřní nesnáze
se zvětšovaly. Roku 88 př. Kr. bylo uděleno plné občanské právo všem tzv.
spojencům
v Itálii, kteří ho dosud neměli, a proto se bouřili. To byla předehra domácích
válek. V zápase Marius kontra Sulla byla poražena strana populárů a Sulla,
zvolený diktátorem, na čas zničil moc cenzorů, omezil moc tribunů a stanovil
samočinné doplňování senátu. Hospodářská situace se zhoršila, počet proletariátu
stále rostl a docházelo k úpadku celého politického života. Poněvadž své
politické právo mohl každý občan uplatňovat pouze osobně v Římě (nebylo
volení poslanců), rozhodoval na římském sněmu římský proletariát, který
za chléb a zábavu (panem et circenses) hlasoval pro cokoliv. Senát
ztrácel po nenáhlu moc, čehož využívali ctižádostivý jedinci, kteří si
získali přízeň vojska a proletariátu. |
| Roku 60 př. Kr. vytvořili Pompeius, Crassus
a Caesar první triumvirát; z jejich zápasu o moc vyšel později vítězně
Caesar, který zavedl opět pořádek, upravil soudnictví, zlepšil správu provincií
a dával půdu zchudlým občanům. Věnoval také pozornost hospodářským otázkám,
razil zlaté mince (aureus = 100 sesterciů), opravil kalendář.
Přívrženci republiky ho zavraždili roku 44, ale Antonius, Lepidusa
Octavianus
utvořili druhý triumvirát a porazili republikány. Roku 29 př. Kr. se stal
Octavianus (Augustus) vlýdcem říše, republika zašla. |
| Hospodářské poměry v době císařské. V Římě
se zatím hromadila chudina, provincie hynuly vykořisťováním a veškerý právní
řád mizel. Augustus soustředil ve své moci nejvyšší úřady a zavedl
opět právní a majetkovou bezpečnost. Senátu ponechal správu většiny provincií
a lidovým shromážděním jejich práva, ale pod pláštíkem republikánských
forem se stal skutečným vládcem říše. Reorganizoval stálé vojsko, udržoval
loďstvo, zřídil osobní stráž. Venkovským obcím dal samosprávu, odstranil
zlořády ve správě provincií. Stavěl silnice, zřídil poštu. |
| Západ říše měl stále zemědělský ráz, východ průmyslový.
Řecko hospodářsky upadalo, jen Korint si zachoval obchodní význam; v maloasijských
a syrských obcích se však rozvíjel průmysl velmi intenzivně. Střediskem
obchodu s Indií byla Alexandrie; Egypt byl také obilní zásobárnou
Říma. Vedle Alexandrie vrostl význam Antiochie, k níž směřovala
i pozemní cesta z Číny. Obchod rostl se vzrůstem říše a nabýváním nových
provincií za Augustových nástupců. Teprve Hardianus upustil od dalších
výbojů a věnoval se zcela organizaci říše, zakládal nová města (Hadrianopolis),
stavěl silnice a vodovody. Zavedl reformy ve správě, v soudnictví, ve financích
i ve vojenství, úředníkům vyměřil pevné platy a žádal, aby byli právnicky
vzdělaní. Směřoval k soustředění moci, k absolutní monarchii. |
| Prvních 200 let monarchie bylo dobou klidného vývoje,
ale ve 3. stol. po Kr. se již hlásí hospodářský úpadek. Na počátku monarchie
se parcelovaly velkostatky a pronajímaly drobným zemědělcům, ale později
pohltily opět malé rolnictvo, které upadlo do dluhů a do poddanství. Také
městské obce zchudly pod tíhou veřejných břemen. I administrativy se zmocnila
dezorganizace, což vedlo Diocletiana k rozdělení říše na čtyři díly
a k vnitřním reformám, jimiž ztratil senát poslední zbytky práv. Konstantin
zavedl byrokratickou vládní soustavu a všechno obyvatelstvo podrobil pozemkové
a výdělkové dani nebo dani z hlavy. Základem měny se stal zlatý solidus. |
| Ale úpadek se již nedal zadržet. Kraje byly vylidňovány
válkami a epidemiemi. Ve 4. stol. po Kr. vtrhli do Evropy Hunové,
kteří před sebou tlačili germánské kmeny. Římané přijímali již předtím
do vojska Germány, kteří znenáhla ovládli říši bez velkých otřesů. |
| Umění a literatura. Římané neměli smysl pro
výtvarné umění a domy stavěli ze dřeva. Řím byl ještě ve 4. stol. pr. Kr.
nevzhlednou vesnicí a teprve tehdy byl obehnán hradbami a byly budovány
klenuté stoky a silnice. V plastice byli učiteli Římanů Etruskové. Slavná
socha kapitolinské vlčice je z roku 296. Římané nejevili zájem o básnictví
ani o vědu. Nejstaršími literárními plody byly bohoslužebné zpěvy a úřední
letopisy, vedené pontifiky. Rok se počínal březnem a po roku o 12 měsících
následoval rok o 13 měsících; teprve od roku 153 př. Kr. počínali rok lednem. |
| Po válkách s Pyrrhem došlo k hojnějším stykům s Řeky
a Římané se znenáhla seznamovali s řeckou literaturou a mytologií. První
dějepisné práce (Fabius Pictor) byly psány řecky a teprve Marcus
Portius Cato (234 - 149) psal latinsky. Řekové přicházeli do Říma jako
soukromí učitelé bohatých rodin. Livius Andronicus počínal latinskou
literaturu překladem Odysseie pro vyučující potřeby, Naeviius, Plautus
a Terentius Afer zpracovávali ve 2. stol. př. Kr. podle řeckých
vzorů komedie a Ennius napsal veršovanou kroniku (annalisté). První
vynikající dílo o římských dějinách napsal Řek Polybios (*156 př.
Kr.). Z věd se nejvíce pěstovala práva. Z filozofických názorů zdomácněl
stoicismus. Stávalo se módou posílat jinochy do athénských filozofických
škol a na Rhodos, kde působili slavní rhetorové. Stykem s Řeckem poznali
Římané i jejich výtvarné umění; vojevůdcové odváželi řecké umělecké památky
a zdobili si jimi příbytky. |
| V domácí literatuře se pěstovala v 1. stol. př. Kr.
zejména satira (Valerius Catullus) a fraška (mímos). Nadevše vynikalo
řečnictví (Marcus Tullius Cicero, 106 - 43), a dějepisectví, v jehož
popředí stáli C. Salustius Crispus (86 - 35), Sulla a Caesar.
Římský duchovní život podlehl v 1. stol. vlivu Východu; náhradou za náboženství
byl řecký epikureismus a stoicismus, pro méně vzdělané vrstvy magické kulty
maloasijské Kybely, íránského Mithry a egyptské Isidy. |
| Za Augustovy doby nastal pro literaturu zlatý věk.
Žili básníci Publius Vergilius Maro (70 - 19 př. Kr.), Quintus
Horatius Flaccus (68 - 9 př. Kr.), Publius Ovidius Naso (43
př. Kr. až 17 po Kr.), dějepisec Titus Livius (59 př. Kr. až 17
po Kr.). Velké dílo o všeobecných dějinách napsal Pompeius Trogus
a Řek Diodóros. Nejznámější spisovatel Augustovy doby byl zeměpisec
Strabón
(*65 př. Kr.). Za Augusta se počínala vyvíjet i vlatsní římská architektura,
užívající klenby, kterou Řekové neznali. Vznikly velké chrámy Pantheon),
divadla, lázně (thermy), vodovody. Vitruvius Polio vydal
o stavitelství odborný spis. V Augustově době se narodil
Ježíš Kristus
(asi 4 roky před začátkem našeho letopočtu), zakladatel náboženství, které
později ovládlo celou říši. |
| V 1. a 2. stol. po Kr. došlo k velkému rozvoji stavebního
umění. Vznikaly amfiteátry (Colosseum), baziliky, tržní a soudní
budovy, ohromné lázně (Caracollovy), vítězné sloupy (Traianův)
a oblouky Titův), mauzolea (Hadrianovo) a rozsáhlá náměstí
(fora) caesarů. Zejména za Hadriana se mnoho stavělo, také mimo
Řím, např. v Athénách. Tehdy vzrostla i syrská Palmýra, syrský Heliopolis
(Baalbek), alžírský Timgad, Hadrianopolis (Drinopol). Sochaři tvořili bysty
slavných mužů, malířství zdobilo stavby a tvořilo podobizny ve dřevě. |
| V literatuře vynikla v 1. stol. po Kr. satira, jejímž
mistrem byl Valerius Martialis. Dějepisná díla psal Plútarchos
a zejména Cornelius Tacitus. V přírodních vědách vynikli Claudius
Plinius a Claudius Ptolemaios. Po stránce mravní byl zřejmý
pokrok; stav otroků se zlepšil, život byl prostší, válečná krutost se zmírnila,
obecné vzdělání bylo větší, ale obyvatelstvo zpohodlnělo, což bylo příznakem
úpadku. Mezi stoiky vynikal L. Anneus Seneca a císař Marcus Aurelius. |
| Ve třetím století se rozšířilo v nižších vrstvách
křesťanství
a jeho odpor k císařskému kultu vzbudil prvá pronásledování. Za Diocletiana
tvořili křesťané jednu desetinu obyvatelstva, za Konstantina se již křesťanství
stávalo uznaným náboženstvím. Pokus Juliánův o jeho potlačení se nepodařil.
Zatím upadla i antická literatura a na výši se udržovala jen rhetorika.
Ve třetím století hlásal Plótínos a Iamblichos filozofii
novoplatónskou, ve čtvrtém století vynikal ještě historik Ammianus Marcelinus.
Rodila se nová kultura a vznikala patristická (sv. Otců) literatura.
Obhajoby křesťanství psali Origenes, Jan Zlatoústý,
Ambrosius,
Hieronymus,
Augustinus.
Pohanství bylo pronásledováno. Pohané žili jen ve vesnicích (pagus - vesnice,
pagani - pohané). Římské umění rostlo ještě i v době politického a hospodářského
úpadku, ale v katakombách vznikaly už počátky nového, křesťanského umění. |
| Politický
přehled od založení Říma do konce doby královské 753 - 510 př. Kr. |
| |
Praobyvateli Itálie, pokud jsou známi, byli Ligurgové (u Janovského
zálivu), Korsové (na Korsice), Sardové (na Sardinii), Elymové
a Sikulové (na Sicílii). |
| 2000 |
Italikové (lid indoevropského původu) přišli do Pádské nížiny. |
| 1400 |
se Italikové stěhovali na jih a obsadili celý Apeninský poloostrov.
Ve střední Itálii sídlili Latinové (Latium - kraj Říma), Umbrové
(severněji) a Samnité (východněji). |
| 1200 |
Venetové (ilyrští) obsadili opuštěnou Pádskou nížinu. Na jihu
poloostrova se usadili jim příbuzní Japygové. |
| 1000 |
Etruskové založili první obce na západním pobřeží. Přišli z
maloasijského pobřeží (byli asi příbuzní s Chetity) a vytvořili několik
městských států. Stavěli kamenné stavby, vyznali se v hrnčířství a vedli
rozsáhlý obchod. |
| 760 |
Řekové a Kartáginci se usadili v Itálii, Řekové v jižním
cípu, Kartáginci na Sicílii. |
| 753 |
založen Řím (podle pověsti). Pověst mluví též o prvních králích
města jimiž byli: |
| 753 - 716 |
Romulus, který s bratrem Remem založil město a únosem
Sabinek zajistil populaci. Vstoupil na nebesa a byl zbožněn (jako Quirinus). |
| 715 - 673 |
Numa Pompilius vydal bohoslužebné předpisy. |
| 673 - 641 |
Tullus Hostilius vyvrátil město Albu Longu. |
| 641 - 616 |
Ancus Marcius dobyl několik měst Latinů; vedle římských patricijů
(šlechta) se tvořili třída plebejů (lid). |
| 616 - 578 |
Tarquinius Priscus pocházel z etruského rodu a trůnu se zmocnil
násilím. |
| 578 - 534 |
Servius Tullius dal podle pověsti podnět ke staré římské ústavě
(fakticky vytvořena později). |
| 534 - 510 |
Tarquinius Superbus podnikal mnohé stavby (chrám na Kapitolu).
byl vyhnán spiknutím lidu a Řím byl prohlášen republikou. |
| Republika
do punských válek 510 - 264 př. Kr. |
| 510 |
počátek republiky; boje s vypuzeným Targuiniem. |
| 507 |
Porsena, král etruského města Clusium, ovládl Řím; ale poddanství
Říma trvalo jen několik let. |
| 494 |
první secese, odchod plebejů z Říma, po jejich návratu zřízen
úřad tribun lidu) |
| 493 |
sjednoceny latinské obce v okolí Říma v trvalý spolek pod vedením
Říma. Spolek válčil se sousedními Volsky a Aequy. |
| 474 |
Hierón syrakúský porazil Etrusky, což bylo počátkem úpadkem
jejich moci. |
| 471 |
zřízen úřad tribunů plebis (zástupců lidu); podle pověsti to
byl důsledek vystěhování plebejů z Říma. (Báje o Meneniovi Agrippovi). |
| 449 |
druhá secese, velký úspěch plebejů, zvolení decemvirové
(deset mužů), kteří sepsali zákony na deskách, vyvěšených na římském foru
= první kodifikace římského práva. |
| 445 |
prosazeny sňatky mezi patriciji a plebeji. |
| 400 |
Galové přitáhli do Popádí. |
| 396 |
etruské město Veie zničeno Římany. |
| 386 |
Galové dobyli Řím po vítězství nad říčkou Allií. |
| 367 |
první plebej konzulem. |
| 343 - 341 |
první samnitská válka. Kapua a jiné samnitské pobřežní obce
vstoupily ve spolek s Římany, což vedlo "horské" Samnity, ohrožené
tímto postupem, k boji. Byli přinuceni zřeknout se pobřežních obcí a ztratili
přístup k moři. |
| 340 |
vzpoura latinských obcí. Latinové byli poraženi a uvedeni do
plného poddanství. |
| 326 - 304 |
druhá samnitská válka. Připojením obcí Latinů značně vzrostlo
území Říma, což vzbudili obavy sousedních Samnitů. Vznikla druhá válka
v níž byli Římané vlákáni do Candijské soutěsky a přinuceni ke kapitulaci,
ale po několika letech zahájili boj znovu a vítězství rozšířili své území. |
| 304 |
plebejové získaly přístup do úřadu kurulská aedilita - staral
se o správu Říma, zásobování, dohlížel na trhy, hygienu a pořádal hry. |
| 300 |
získali plebejové přístup do kněžského kolégia (pontifikové, augoři). |
| 298 - 291 |
třetí samnitská válka. Samnité hledali spojence k odvetě a našli
je v jihoitalských Lukanech, v Umbrech, v Etruscích a v Galech (senonských),
ale válka nakonec byla rozhodnuta vítězství Římanů u Sentina
v Umbrii roku 295, třebas se táhla ještě čtyři roky, než se Samnité poddali
Římu. |
| 287 |
třetí secese, vydán tzv. Hortenziův zákon
- usnesené plebejského sněmu má platnost zákona i bez schválení senátem. |
| 284 |
si Římané podřídili Etrusky a senonské Galy. |
| 282 - 272 |
válka s Tarentem a Pyrrhem. Jihoitalští Řekové (Tarentum) měli
obavy ze vzrůstu moci Říma a počali s ním válku, povolali na pomoc épeirského
krále Pyrrha. |
| 280 |
Pyrrhus zvítězil u Herakleie. |
| 279 |
zvítězil u Auscula, ale s velkými ztrátami. Poselství
Syrakúsanů žádalo, aby jim šel na pomoc proti Kartágincům. |
| 278 - 275 |
Pyrrhus na Sicílii. Římané rozpínali opět svoji moc proti Lukanům,
kteří povolali Pyrrha zpět. |
| 275 |
u Beneventa se Pyrrhus srazil s Římany. Bitva byla nerozhodná,
Pyrrhus byl však tak oslaben, že odplul do Epeiru. |
| 272 |
Tarentum se poddalo Římu. |
| 265 |
řecké obce se podřídily vedení Říma, který tak ovládl celý poloostrov. |
| Doba
válek s Kartágem 264 - 146 př. Kr. |
| 264 - 241 |
první válka punská. Kartáginci (Punové) ovládli po odchodu Pyrrha
znovu většinu Sicílie, jen východní část ostrova zůstala pod mocí Syrakus.
Syrakusy propustily ze svých služeb italské žoldnéře, ale ti obsadili Messinu
a škodili sicilským Řekům. Když Syrakusy podnikly proti nim výpravu, žádali
o pomoc Kartágince. Řámané nechtěli připustit, aby se u Messinského zálivu
usadili Kartáginci a vypudili je z města. Tak vznikla první válka Říma
s Kartágem. Římané byli silnější v pozemním boji, Kartáginci na moři. Po
počátečních neúspěších uvedli Římané způsob boje pozemního i do námořních
bitev (padacími mosty přecházelo vojsko na nepřátelskou loď), což se osvědčilo. |
| 260 |
u Myl dosáhl Řím prvního námořního vítězství. |
| 256 |
Atilius Regulus, který přeplul do Afriky, ohrozil Kartágo. |
| 255 |
Regulus byl s většinou vojska zajat. |
| 253 |
římské loďstvo, poslané do Afriky, bylo bouří zničeno. |
| 251 |
Hasdrubal, kartáginský vojevůdce, poražen u Panorma
Caeciliem Metelem. |
| 247 |
Hamilkar Barkas (Blesk), zvítězil nad Římany. |
| 242 |
u Aegatských ostrovů bylo loďstvo Kartáginců poraženo,
a tím boj rozhodnut. Sicílie se stala první římskou provincií. Dodatečně
proti dohodě obsadili Římané i Sardinii a Korsiku. |
| 229 |
Ilyrové na dalmatském pobřeží a Skadar se podřídili panství
Říma. |
| 222 |
Galové v Popádí uznali římskou svrchovanost (Předalpská Galie). |
| 218 - 201 |
druhá punská válka
Zatímco Římané rozšiřovali svou moc v severních krajích Itálie, nahrazovali
Kartáginci své ztráty výboji v Hispánii. |
| 229 |
Hamilkar Barkas a po jeho smrti jeho zeť Hasdrubal ovládli hispánské
pobřeží jižně od města Saguntu. |
| 227 |
založili přístav Nová Kartagina (Cartagena). |
| 221 |
Hannibal, 26letý syn Hamilkarův, se ujal vedení. |
| 219 |
Hannibal oblehl Saguntum. Římané vzali město v ochranu, ale Hannibal
je dobyl a rozhodl se k tažení do Itálie. |
| 218 |
překročil Pyreneje a Alpy a objevil se v Popádí. Galové se k němu přidali. |
| 217 |
u Trasimenského jezera porazil konzula G. Flaminia a
táhl dál k jihu; vyhnul se Římu. |
| 216 |
u Cann stihla Římany strašlivá porážka. K Hannibalovi
se připojily jihoitalské kmeny a Syrakusy. Římský konzul Quintus Fabius
Maximus vypravil vojsko do Hispánie, aby Hannibalův bratr Hasdrubal
mu nemohl pomoci. |
| 212 |
Syrakusy dobyty Římany (Archimédova smrt). |
| 211 |
Capua dobyta Římany. |
| 208 |
Publius Cornelius Scipio Africanus porazil v Hispánii Hasdrubala. |
| 207 |
Hasdrubal poražen po přechodu Alp nad řekou Metaurem. |
| 204 |
Scipio přistál u Kartága a spojil se s numidským králem Masinissou. |
| 203 |
u Zamy porazil Scipio Hannibala, který byl nucen se vrátit
do Afriky. |
| 201 |
uzavřen mír, Kartágo se vzdalo Hispánie ve prospěch Říma a zavázalo
se neválčit bez jeho svolení. |
| 200 - 197 |
druhá válka s Makedonií. Když byl Hannibal v Itálii, získal
za spojence makedonského krále Filippa III. Římané tehdy podnítili proti
Filippovi Řeky a Filippovi byl znemožněn zásah do italských věcí (první
válka). Po skončení boje s kartágem se Římané obrátili proti Filippovi
a získali pomoc aitolského a achajského spolku. |
| 197 |
Filipp III. poražen u Kynoskefal. |
| 196 |
vyhlášení svobody řeckých městských států Římany. |
| 192 - 189 |
válka s Antiochem III. K Antiochu III., syrskému králi, se uchýlil
Hannibal, když byl donucen opustit vlast a nabádal jej k utvoření protiřímského
spolku. Antiocha povolali na pomoc Řekové, kteří byli brzo po osvobození
tísněni Římem. |
| 192 |
Antiochos III. se přepravil do Thessalie. |
| 191 |
byl poražen u Thermopyl Římany. |
| 190 |
u Magnesie znovu poražen. |
| 189 |
sjednán mír, v němž se Antiochos III. zřekl maloasijských území. Řekové
byli podrobeni Římu. |
| 183 |
Hannibal, pronásledovaný Římem, se otrávil jedem. |
| 171 - 168 |
třetí makedonská válka |
| 171 |
Perseus, syn Filippa III., hledal spojence k boji s Římany mezi
Ilyry a Řeky. |
| 168 |
u Pydny byl Perseus poražen a zajat. Makedonie byla rozdělena
na 4 republiky pod římským protektorátem a Řekové potrestáni deportací
tisíce předních občanů. (Mezi nimi byl Polybios.) |
| 149 - 146 |
čtvrtá makedonská válka. Makedonie se pokusila zbavit protektorů
povstáním, které vedl dobrodruh Andriskos, jenž se vydával za Perseova
syna. |
| 149 |
Andriskos porazil Římany. |
| 148 |
byl zajat a odboj potlačen. Makedonie byla prohlášena římskou provincií. |
| 146 |
Korint zničen a utlumeno povstání, vzniklé v Řecku. |
| 149 - 146 |
třetí válka punská. Řím nesnášel nový hospodářský rozkvět Kartága. |
| 149 |
Masinissa, král Numidie, škodil Kartágu. Když se Kartágo proti
tomu bránilo, prohlásil to Řím za porušení míru a vyslal do Afriky vojsko.
Kartágo vydalo zbraně i zásoby, ale Řím dodatečně chtěl, aby bylo město
zbořeno a vystavěno až ve vnitrozemí. Kartágo, žijící z moře, se odhodlalo
k zoufalému odporu. |
| 146 |
Publius Cornelius Scipio Aemilianus dobyl Kartágo po tříletém
obléhání; město bylo srovnáno se zemí a z jeho území vytvořena provincie
Afrika. |
| 153 - 133 |
války s Hispánií. Proti panství Říma vzplanul roku 153 odboj
u Keltibérů a Lusitánů (Portugalsko). |
| 147 |
Viriathus, vůdce odboje Lusitánů, připravil Římu několik porážek. |
| 143 |
Římané obsadili většinu Hispánie, kromě Numantie. |
| 141 |
byl Viriathus úkladně zavražděn. |
| 136 - 132 |
první Sicilské povstání otroků. Došlo ke sporu mezi otrokáři a otroky,
který bylo velmi mnoho na jednom místě. |
| 133 |
Numantie padla a Římané změnili zemi v provincii. |
| 133 |
Provincie Asie. Pergamský král Attalos III. odkázal svou zemi
Římu, který z ní učinil provincii Asii. Řím se tak stal pánem Středozemního
moře. |
| Od
bratří Gracchů do Pompeia 133 - 60 př. Kr. |
| |
Vítěznými válkami zabral stát nesmírné plochy půdy v koloniích, kterou
si většinou přivlastnili senátoři (latifundie) a dávali je obdělávat otroky.
Do Itálie bylo přiváženo obilí tak levné, že drobní sedláci se zadlužovali
a ztráceli statky. Vedle úřednické šlechty (nobiles, optimates),
tj. rodin, v nichž úřad přecházel z otce na syna, se tvořila vrstva rytířů
(sloužili ve vojsku jako jezdci), jimž stát pronajímal vybírání státních
důchodů, provádění veřejných prací a zásobování vojska. Pro veliké podniky
se rytíři sdružovali ve společnosti publikánů (publika = veřejný
důchod), které svou finanční mocí ovlivňovaly život. |
| 133 |
Tiberius Sempronius Gracchus, tribun lidu, navrhoval, aby nikdo
neměl více státních pozemků než 500 jiter pro sebe a po 250 jitrech pro
dva dospělé syny (zákon o pozemkovém maximu). Zbývající pozemky
měly být dány zchudlým občanům v dědičný nájem. Proti návrhu se vyslovil
druhý tribun a byl z Gracchova podnětu sesazen, čímž byla prolomena zásada
nedotknutelnosti tribunů. Zákon byl odhlasován, ale k jeho provedení bylo
třeba více času. |
| 132 |
se Tiberius Gracchus znovu ucházel o úřad tribuna, což nebylo podle
ústavy dovoleno, a v pouličních bojích, podnícených senátorskou stranou,
byl zabit. Provádění jeho zákona bylo ztěžováno. |
| 123 |
Gaius Sempronius Gracchus pokračoval v bratrově úsilí. Jako
tribun prosadil zákon o prodávání laciného obilí ze státních sýpek (obilní
zákon), čímž si získal lid; rytíře si získal zákonem o jejich volbě
do soudních dvorů, jejichž členy byli dosud jen senátoři. Snažil se získat
i ostatní Italy, kteří neměli římská práva, návrhem, aby jim bylo poskytnuto
římské občanství, ale tím si znepřátelil římský proletariát, který žil
z volebního práva a nepřál je jiným. Příštího roku již nebyl zvolen tribunem. |
| 121 |
senátoři hodlali zarazit provádění pozemkové reformy, ale lid obsadil
pahorek Aventin. V bojích, které vznikly, byl zabit Gracchus a s ním 3000
jeho přívrženců. |
| 111 - 105 |
válka s Jugurthou. Po Masinissovi vládl v Numidii jeho syn Micipsa,
který měl syny Adherbala a Hiempsala, nepříliš zdatné. Proto
pověřil synovce Jugurthu, aby byl jeho synům oporou. Jugurtha dal však
Hiempsala zavraždit; Adherbal prchl do Říma a žádal o pomoc. Římané se
ho ujali, ale válka Jugurthou byla vedena linkavě (Jugurtha podplácel Římany). |
| 107 |
Gaius Marius, vůce lidové strany (populárů), převzal vedení
boje a porazil Jugurthu. |
| 105 |
byl Jugurtha, který uprchl do Mauretanie, vydán a zardoušen v římském
žaláři. |
| 105 - 101 |
válka s Kimbry a Teutony. V roce 121 Římané vytvořili za Alpami
v jižní Galii provncii Zaalpskou Galii (Narbonensis podle
hl. města Narbo) a obsadili také severní Alpy. Roku 113 vpadl do Štýrska
germánský kmen Kimbrů a proklestil si bojem cestu do jižní Galie. |
| 105 |
u Arausia (dnes Orange) v Zaalpské Galii byli Římané
poraženi Kimbry a s nimi spojenými Teutony. Porážka vzbudila v Římě veliký
rozruch a v příštích letech byl Marius protiústavně zvolen pětkrát po sobě
konzulem, aby nově zorganizoval vojenskou moc Říma, která měla čelit útoku
Germánů. Marius vytvožil armádu hlavně z proletariátu, jemuž slíbil žold,
podíl na kořisti a pozemek po dvacetileté službě. |
| 102 |
u Aquae Sextiae (Aix) porazil Marius Teutony. |
| 101 |
u Vercell (sev. Itálie) porazil Kimbry. |
| 104 - 101 |
druhé Sicilské povstání otroků. |
| 100 |
Marius (pošesté konzulem) prosadil agrární zákon ve prospěch svých
vysloužilců (veteránů). |
| 91 - 89 |
vzpoura Spojenců (Italiků mimo Řím). |
| 91 |
Livius Drusus znovu navrhl, aby občanské právo bylo poskytnuto
všem spojencům, ale vzápětí se stal obětí atentátu. Nato vypukla v celé
Itálii vzpoura a po ní následovaly boje, trvající dva roky. |
| 89 |
občanské právo přiznáno všem svobodným občanům, sídlícím na
jih od Pádu. |
| 88 - 85 |
válka s Mithradátem. Pontský král Mithradátés využil nepokojů
v Itálii k tomu, aby se zmocnil římské provincie Asie. Z jeho podnětu byli
Římané v Malé Asii povražděni. |
| 88 - 82 |
první občanská válka, která vedla k prosazení Sully, který vytvořil
tzv. sullovu diktaturu (82 - 79). |
| 88 |
Cornelius Sulla, Mariův nástupce u vojska, byl pověřen senátem
vedením války proti Mithradátovi, ale žárlivý Marius docílil, že sněm Sullu
sesadil a svěřil velení jemu. Sulla táhl s vojskem na Řím a Marius uprchl.
Sulla porazil pontského krále na moři i na souši. |
| 85 |
mírem v Dardaně (u Dardanel) byl Mithradátés přinucen zaplatit
velikou válečnou náhradu a vzdát se všech výbojů v Malé Asii. |
| 83 |
Sulla se vrátil do Itálie, kde zatím Marius, a po jeho smrti Cinna,
ovládl Řím a dal se sním do boje. Cinna byl zavražděn. |
| 82 |
byl Mariův syn poražen u Říma a Sulla vtáhl do města, kde nařídil
konfiskaci majetku nepřátel (prostkripce - seznam stíhaných osob,
veřejně vyvěšovány, 1600 záznamů) a chopil se vlády jako diktátor. Za něho
byla zvýšena moc senátu a tribunský úřad byl znehodnocen. Pouze Hspánie,
pod vedením Mariova straníka Sertoria, vzdorovala jeho rozkazům.
Veteránům přiděloval půdu v jižní Itálii, rozšířil senát na 600 členů,
zbavil právo vetta tribuna lidu, zvýšil počet úředníků, do úřadu konzula
a praetora se volilo na 2 roky (1. rok působil v Římě, 2. rok v provincii
jako prokonzul). |
| 76 |
Gnaeus Pompeius, římský vojevůdce, vypravil se do Hispánie,
kde po zavraždění Sertoria byla obnovena vláda senátu. |
| 73 - 71 |
Spartakovo povstání, povstání otroků, vedených Spartakem, zachvělo
základy Říma. Začalo v Capue, odkud uprchlo 70 gladiátorů, pak se
k nim přidávali další otroci (konečný počet byl 60000). Spartakus se je
snažil vyvést z Itálie, ovšem u Pádu se otočili zpět na jih (velká část
pocházelo z Afriky a Asie), část jich pokračovala na sever. |
| 71 |
Marcus Licinius Crassus, největší římský boháč, porazil otroky
(Spartakus padl); asi 6000 otroků bylo ukřižováno a zbytek jejich vojska,
který prchl do severní Itálie, byl potřen Pompeiem, vracejícím se z Hispánie. |
| 70 |
zvoleni nový konzulové (Gnaeus Pompeius a Marcus Licinius
Crassus), kteří obnovili původní zřízení, obnoveno sněm a tribun lidu. |
| 67 |
byl Pompeius pověřen zničit mořské lupiče, kteří sídlili na
Krétě a ohrožovali bezpečnost východní části Středozemního moře. Pompeius
je porazil a zbytek se usadil v Kilikii. |
| 66 |
se obrátil proti Mithradátovi, s nímž předtím marně válčil Licinius
Lucullus, porazil krále a Pontos prohlásil římskou provincií. Mithradátés
prchl na Krym, kde byl obležen vlastním synem Farnakem, a vzal si
život. |
| 64 |
vytáhl Pompeius do Sýrie a Palestiny a připojil obě země k římské říši. |
| 63 |
Catilina, římský šlechtic, připravoval spiknutí, aby se zmocnil
vedení státu, ale jeho záměry byly v senátě odhaleny konzulem Markem
Tulliem Ciceronem, znamenitým řečníkem. Catilina prchl z Říma. |
| 62 |
Catilina u Pistorie poražen. |
| 62 |
Pompeius přistál v Brundisiu a rozpustil vojsko podle přání senátu,
který se obával, že zřídí monarchii. Když však jeho návrhy, aby vojákům
byly přiděleny pozemky, byly senátem odmítnuty, dohodl se s nejvlivnějšími
muži senátu. Tak vznikl první triumvirát. |
| Doba
triumvirátů 60 - 30 př. Kr. |
| 60 |
první triumvirát. Pompeius, Crassus a Caesar (který si získal
oblibu lidu pořádáním nákladných her), vytvořili tajný spolek a dohodli
se o rozdělení moci ve státě. |
| 59 |
Gaius Julius Caesar se stal konzulem a prosadil schválení Pompeiových
požadavků. |
| 59 - 49 |
Caesar v Galii. Po roku konzulátu získal Caesar správu Zaalpské
i Předalpské Galie a zastavil Helvetie, kteří se stěhovali ze Švýcar
na západ a donutil i germánského krále Ariovista k ústupu za Rýn.
Pomocí sporů mezi galskými kmeny a jejich rodinných svárů získal nadvládu
nad jihozápadní Galií. |
| 57 |
Caesar si podrobil Belgy (v dnešní Belgii). |
| 55 |
přešel Rýn, aby zastrašil Germýny a podnikl výpravu do Británie, která
však neměla úspěch. |
| 54 |
se podruhé vypravil do Británie a pronikl až k Temži. |
| 53 |
přešel podruhé do Germánie, aby zastrašil Svévy. V témže roce byl u
Karrh
v Mezopotamii zabit Crassus ve válce s Parthy. |
| 52 |
Vercingetorix, kníže Arvernů, zorganizoval všeobecné povstání
Galů proti Římu. Caesar dobyl Genabum (Orleans), Avaricum
(Bourges), jeho vůdce Labienus Lutetii (Paříž). Od dobývání Gergovie,
kde byl hlavní stan Arvernů, byl nucen Caesar upustit, ale spojil se s
Labienem a oblehl Alesii, kde se Vercingetorix vzdal, aby uchránil
své krajany zkázy (byl později v Římě popraven). |
| 49 - 45 |
druhá občanská válka |
| 49 |
Zápas mezi Caesarem a Pompeiem.
Caesar by vyzván, aby rozpustil vojsko a vrátil se do Říma, kde Pompeius
ovládl senát, žárlící na Caesarovu popularitu. |
| 49 |
Caesar přešel řeku Rubico ("Kostky jsou vrženy") a s vojskem
táhl na Řím. Překvapený Pompeius prchl do Řecka; Caesar ho nestíhal a podřídil
si především Hispánii.. |
| 48 |
u Dyrrhachia (Drače) Pompeius porazil Caesarovo vojsko. |
| 48 |
u Farsalu v Thessalii byl POmpeius zcela poražen a na
útěku do Egypta zabit. Caesar zasáhl do sporů o trůn v Egyptě a stanovil
vládkyní 16letou Kleopatru (s jejím 10letým bratrem-choťěm). |
| 47 |
u Zely v Malé Asii porazil Caesar Farnaka, Mithradátova
syna, který se vzepřel Římu (Veni, vidi, vici). |
| 46 |
u Thapsu porazil Pompeiovy syny a numidského krále, jejich
spojence a Numidii proměnil v římskou provincii. |
| 45 |
u Mundy v Hispánii znovu porazil Pompeiovy syny a získal
tím moc nad celou říší. Nato se věnoval správní a zákonodárné činnosti. |
| 44 |
připravoval se k tažení proti Parthům, chtěje následovat ve výbojích
Alexandra Velikého, ale byl spikleci (republikány), kteří se obávali jeho
samovlády v senátě, 15. března na březnové idy, zavražděn. |
| 43 |
druhý triumvirát. Konzul Marcus Antonius, jako vykonavatel Caesarovi
závěti, poštval proti Caesarovým vrahům římský lid. Spiklenci (Brutus
a Cassius) prchli z Říma a v čelo obce se postavil Marcus Antonius,
Octavianus
(Caesarův adoptovaný syn) a Lepidus, římský boháč, přibraný do nové
vládní trojice. |
| 42 |
u Filipp v Makedonii byli Cassius a Brutus poraženi.
Triumvirové si rozdělili moc ve státě tak, že Octavianovi připadl západ,
Antoniovi východ a Lepidovi Afrika. Octavianus si získal v Římě dobrou
správou velikou popularitu, zatímco Antonius byl mimo Řím; sídlil v Alexandrii,
kde se stal manželem Kleopatry. Octavianus se nejdříve zbavil Lepida, který
se vzdal Afriky a spokojil se v Římě s úřadem nejvyššího pontifika. Antonius
se zapletl do nešťastné války s Parthy a neposlouchal senát, který ho volal
k odpovědnosti. |
| 31 |
u Aktia porazil Agrippa, Octavianův vojevůdce,
loďstvo Kleopatry a Antonia. |
| 30 |
u Alexandrie zvítězil Octavianus definitivně a Antonius
spáchal sebevraždu. Kleopatra, když se jí nepodařilo získat vítěze, se
otrávila. Egypt byl proměněn v římskou provincii. |
| Augustus
a jeho nástupci 29 př. Kr. až 98 po Kr. (principát) |
| 29 př. Kr. až 14 po Kr. |
Augustus. Octavianus odmítl titul diktátora a zachoval republikánskou
formu, ale soustředil ve své osobě pravomoc rozhodujících úřadů: byl imperátor
(vojenská moc), tribun (právo navrhovat zákony), cenzor (doplňovat senát)
i pontifex maximus. Sám se nazýval princeps (první občan); senát
mu udělil titul Augustus (Vznešený), který pak byl všeobecně užíván
(později se ztotožnil s výrazem "císař"). Pečoval o zachování práva, zejména
v provinciích a podporoval hospodářský rozvoj. Jeho doba byla zlatou dobou
římské literatury (básníci Vergilius, Horatius, Ovidius, dějepisec Livius).
V Římě postavil nové forum a Pantheon (říkalo se, že zdědil Řím cihelný
a zanechal jej kamenný). Za něho byla vytvořena jižně od ůstí Dunaje provincie
Moesia
a obsazeny země mezi Alpami a Dunajem (Vindelicia,
Raetia,
Noricum
a Panonia) takže severní hranicí římské říše byl Dunaj. Nevlastní
syn Drusus obsadil i germánské území mezi Rýnem a Labem, ale tu se udrželo
panství Říma jen krátký čas. |
| 4 př. Kr. |
Ježíš Kristus se narodil podle zpráv evangelistů v Palestině
za vlády Héróda, jenž byl dosazen Římem. (Héródés zemřel roku 750
od založení Říma, tedy 4 roky před začátkem křesťanské éry. V tomto roce
se narodil i Kristus. Začátek křesťanské éry byl později chybně vypočítán.) |
| 2 po Kr. |
Octavianus získal titul pater patrie (otec
vlasti). |
| 6 po Kr. |
Tiberius, nevlastní Augustův syn, chystal velikou výpravu proti Marbodovi,
králi Markomanů, sídlících v Čechách, ale vzpoura v Panonii a v Ilýrii
překazila její postup. |
| 9 |
Arminius, kníže Cherusků, porazil vTeutoburském lese
římského místodržitele Vara a jeho čtyři legie; Římané ustoupili
za Rýn, který zůstal hranicí říše vůči Germánii. |
| 14 - 37 |
Tiberius, Augustův adoptovaný syn, říši zprvu zpravoval vzorně,
později pod vlivem oblíbence Seiana, náčelníka paetoriánů (osobní stráže),
se odvrátil od senátu a přesídlil na Capri, kde také zemřel. |
| 14 - 17 |
Germanicus, syn Drusův, mezi lidem velmi oblíbený, vítězně bojoval
proti Germánům. Mezi Arminiem a Marbodem došlo ke vzájemnému boji, v němž
byl Marbod poražen a uchýlil se k Římanům. Arminius byl zavražděn rukou
příbuzného, ale Germánie Římany obsazena nebyla. |
| 37 - 41 |
Caesar Caligula, Germanikův syn, vládl krutě a byl zabit praetoriány. |
| 41 - 54 |
Tiberius Claudius, Germanikův bratr, byl učený, ale slabý vládce,
ovládaný milci a manželkami (Messalina a Agrippina ml.). Na žádost Agrippiny
adoptoval jejího syna Nerona a ustavil jej svým nástupcem na úkor vlastního
syna Britannika. Za Claudia byla opanována Mauretanie, jižní Británie
a Thrákie. |
| 54 - 68 |
Claudius Nero vládl v prvých letech dobře pod vlivem filozofa
Seneky,
ale pak se zvrhl v ukrutníka. |
| 64 |
požár zničil velkou část Říma a z jeho založení byli obviněni křesťané
(první pronásledování). |
| 68 |
povstání v Římě, císař na útěku zabit. |
| 68 - 69 |
vojenští císařové. Vojsko povolalo císařem vojevúdce Gallu,
ale ten byl vzápětí praetoriány zavražděn a císařem byl v Římě provolán
legát Otho a od germánských legií Vitellius; Otho byl v boji
poražen a Vitellius lidem zabit. |
| 69 - 96 |
vláda Flaviova rodu |
| 69 - 79 |
Titus Flavius Vespasianus, vojevůdce, na tažení proti vzbouřené
Palestině, provolán císařem. Obnovil vojenskou kázeň, povznesl soudnictví,
šetrností zlepšil státní finance, v Římě postavil Colosseum. |
| 70 |
židovskou válku rozhodl Vespasianův syn Titus, který rozbořil
Jeruzalém i jeho chrám. |
| 78 |
Julius Agricola, tchán dějepisce Tacita, dokončil podmanění
Británie. |
| 79 - 81 |
Titus, Vespasianův syn, se ukázal být výborným panovníkem. |
| 79 |
výbuch Vesuvu zničil Pompeje, Herculaneum a Stabiae.
Tehdy zahynul přírodozpytec Plinius Starší. |
| 81 - 96 |
Domitianus, Titův bratr, vládl despoticky a byl spiklenci zavražděn.
Jím končí rod Flaviovců. |
| 96 - 98 |
Nerva, starý senátor, zvolen senátem, aby urovnal poměry a zvolil
za nástupce nejlepšího z Římanů. Nerva adoptoval vojevůdce Marka Ulpia
Traiana. |
| Doba
adoptovaných císařů 98 - 180 (principát) |
| 98 - 117 |
Traianus pocházel ze Španělska. Byl první římský císař, který
nebyl Ital; byl především vojevůdce, ale vedle toho i výtečný vladař. Dbal
o řádné konání práva, zakládal města a přístavy, stavěl mosty, lázně, vodovody;
v Egyptě obnovil průplav z Nilu do Rudého moře. |
| 104 |
dobyl Dacii a učinil z ní římskou provincii. |
| 114 |
ovládl Arménie, Mezopotámie a část Arábie. Říše
římská tehdy nabyla největšího rozsahu. |
| 117 - 138 |
Hadrianus, Traianův příbuzný, byl především skvělý organizátor.
Vzdal se výbojů za Eufratem a římské panství v Británii ohradil opevněním
proti Piktům s Skotům (Hadriánův val). Civilní správu říše
oddělil od vojenské. Procestoval celou říši a opravoval a budoval nová
města. V Thrákii založil Hadrianopolis (Drinopol) a v Řecku povznesl
novými stavbami zejména Athény. V Římě postavil mimo jiné své mauzoleum
(Andělský hrad). |
| 132 - 135 |
vzpoura Židů, vedených Šimonem Bar-Kochbou (Synem hvězdy). Vznikla
proto, že císař hodlal na půdě zničeného Jeruzaléma vybudovat římské město
s Jovovým chrámem. Po tříletém boji byli Židé poraženi a vypuzeni ze země. |
| 138 - 161 |
Antonius Pius, adoptovaný Hadrianem, proslul mírumilovností
(za něho nebylo válek) a spravedlivostí, pro kterou byl autoritou i cizím
vládcům v jejich sporech. Mluví se o zlaté době císařství. |
| 161 - 180 |
Marcus Aurelius Antonius, "filozof na trůně" (stoupenec Epiktetovy
stoické filozofie), byl výtečný panovník, který, třebaže si přál mír, byl
nucen po celou dobu vlády bojovat sMarkomany a Kvády, tlačícími
se přes severní hranice říše. Z počátku stál po císařově boku jako spoluvládce
L.
Verus, velitel východní fronty proti Parthům, muž nehodný svého postavení
(zemřel na tažení proti Germánům). |
| 166 |
Markomani vnikli do Itálie a oblehli Aquileiu. Marcus Aurelius
je zatlačil za Dunaj a donutil je k míru. Po čase vnikli Germáni opět na
římské území a císař je pronásledoval až hluboko za Dunaj. Vítěznému dokončení
války zabránilo vzbouření Cassia, římského vojevůdce v Sýrii, proti němuž
se byl císař nucen obrátit. |
| 177 |
Germáni podnikli nový nájezd do alpského kraje. Císař je vypudil a
porazil na jejich území (zvěčnil to nápisem na skále trenčanského hradu
z roku 179). Hodlal vytvořit z jejich území dvě nové provincie: Markomanii
a Sarmantii (rovina Uher), když náhlá smrt učinila konec jeho plánům.
Zemřel v ležení ve Vindoboně (Vídni). |
| Dvě
stě let poklesu říše 180 - 383 po Kr. (principát) |
| 180 - 193 |
Commodus, nehodný syn Marka Aurelia, více gladiátor než vladař.
Ukončil války ústupky ze strany Říma a věnoval se hrám a hýřením. Byl zavražděn.
Po tříměsíční vládě císaře Pertinaxa, dosazeného praetoriány a zavražděného,
dosedl na trůn vojevůdce ilyrských legií |
| 193 - 211 |
Septimus Severus, rodilý Afričan, opíral svou moc především
o vojsko. Proti Parthům dobyl na čas opět Mezopotámii a v Británii
se snažil proniknout do Kaledonie, kde zahynul (v dněšním Yorku). |
| 211 - 217 |
Caracalla, syn předešlého, vládl despoticky. |
| 212 |
udělil římské právo všem svobodným občanům říše. Byl zavražděn
na výpravě proti Parthům od praefekta Macrina. |
| 217 - 218 |
Macrinus se prohlásil císařem, ale většina vojska se rozhodla
pro Elagabala, mladičkého vnuka choti Septima Severa, jenž pocházel z rodu
velekněží boha slunce v Baalbeku. Elagabalus nad Macrinem zvítězil a dosedl
na trůn. |
| 218 - 222 |
Elagabalus zaváděl v Římě východní kulty. Podlehl vlivu svých
milostníků a byl zavražděn vojáky. |
| 222 - 235 |
Alexandr Severus, povýšený vojskem, obnovil pořádek. |
| 226 |
Novoperská říše Sasánovců ohrožovala římské panství na východě,
ale Alexandr državu uhájil. Byl zavražděn vojáky na výpravě proti Alemanům.
Všichni následující císařové byli voleni vojskem a málo z nich zemřelo
přirozenou smrtí. |
| 235 - 238 |
Maximinus, rodem Thrák, pokračoval v bojích. |
| 237 |
uznal semát za císaře Gordiana I. a jeho syna Gordiana II.,
zvoleného africkým vojskem, ale oba padli v boji s mauretanským místodržitelem.
Senát se prohlásil pro vojevůdce Maxima a Balbína, ale ti
byli zavražděni paetoriány. Také Maximinus byl zavražděn. |
| 238 - 244 |
Gordianus III., vnuk Gordiana I., bojoval proti Sásánovcům. |
| 244 - 249 |
Julius Filippus, praefekt praetoriánů, odstranil předešlého
císaře vraždou. |
| 249 - 251 |
Decius zapudil předešlého. Padl v boji proti Gótům, kteří vnikli
do Dacie. |
| 251 - 253 |
Gallus, zvolený vojskem, přijal za spoluvladaře Hostiliana,
syna Deciova, který brzo zemřel. |
| 253 |
Aemilianus, zvítězil nad Góty, ale byl zbaven vlády Valerianem. |
| 253 - 260 |
Valerianus, byl poražen Peršany u Edessy a v zajetí
zemřel. |
| 260 - 268 |
Gallienus, jeho syn, bojoval s jinými uchvatiteli trůnu. V Palmýře
vznikla v jeho době říše královny Zenobie, manželky římského místodržitele
Odaenatha.
Gallienus byl zavražděn před Milánem. |
| 268 - 270 |
Claudius II. vypudil z Itálie Alemany a porazil na Balkáně Góty. |
| 270 - 275 |
Aurelianus ubránil říši proti útokům nepřátel, Gótům však ponechal
Dacii. Porazil Zenobii, ale na tažení proti Peršanům byl zavražděn. |
| 275 - 276 |
Cornelius Tacitus vládl jen několik měsíců. |
| 276 - 282 |
Probus zpevnil hranice říše. Zavražděn v Sirmiu. |
| 282 - 283 |
Carus zemřel na vítězném pochodu proti Peršanům. Po jeho smrti
se zvedá říše k poslednímu období slávy. |
| Od
Diocletiana do pádu západořímské říše 284 - 476 (dominát) |
| 284 - 305 |
Diocletianus (rodem Dalmatinec) se chopil vlády pevnou rukou.
Pro snadnější správu rozdělil říši na západní (s hl. městem Milánem) a
východní (s hl. městem Nikomédií v Malé Asii). Řím přestal být sídlem císařů.
Přijal za spolucísaře Marka Valeria Maximiani a odevzdal mu západ
říše. Každý císař měl jmenovat caesara jako svého nástupce. |
| 292 |
caesary zvoleni Gaius Galerius a Konstantius Chlorus.
Konstantius dostal do správy Británii a Galii (sídlil v Trevíru), Maximianus
Itálii, Hispánii a Afriku (sídlil v Miláně), Galerius Thrákii a Ilýrii
(sídlil v Sirmiu), Diocletianus si ponechal východní země (sídlil v Nikomedii)
a dohled nad říší. |
| 305 |
se Diocletianus vzdal vlády a žil dále v Saloně v Dalmácii (Split)
až do roku 313. Vlády se vzdal nerad i Maximianus. |
| 305 |
Galerius a Konstantius císaři. |
| 306 |
v Británii zemřel Konstantius a Galerius jmenoval augustem Licinia.
O korunu se ucházel i Konstantiův syn Konstantin a syn Maxinianův
Maxentius. |
| 311 |
zemřel Galerius. |
| 312 |
Konstantin porazil Maxentia u Říma. Stal se vládcem
západní části říše, Licinius východní části říše. |
| 313 |
edikt milánský, dovolující křesťanství, vydal Konstantin v Miláně. |
| 323 |
Licinius poražen Konstantinem u Adrianopole a Chalkedonu,
vzdal se vlády a byl příštího roku popraven. |
| 324 - 337 |
Konstantin Veliký sjednotil říši pod vládou jediného císaře,
ale rozdělil ji na čtyři správní prefektury, dělené na diecéze (12)
a provincie (101). Úředníci státu se stali dvorními zřízenci, princeps
se změnil v pána (dominus), občané v poddané. Vedle pozemkové daně (podle
katastru) byla zavedena výdělková daň (pro řemesla a obchod). |
| 325 |
první církevní sněm v Nicaei (v Malé Asii) zavrhl Ariovu
nauku, že Kristus jako syn Boží není od věčnosti a tudíž je mu podřízen
(proti sv. Trojici). Císař se považoval za rozhodčího i v církevních věcech.
Po Konstantinově smrti se říše rozdělila mezi jeho tři syny. |
| 330 |
založil Konstantinopol. |
| 337 - 361 |
Konstantius (Východ i Thrákie). |
| 337 - 350 |
Konstans (Afrika, Itálie, Ilýrie). |
| 337 - 340 |
Konstantinus II. (Západ). |
| 340 |
Konstantinus II. poražen Konstantem. |
| 350 |
Konstans zabit ve vojenském povstání, Konstantius pánem celé říše. |
| 359 |
Konstantinopol zrovnoprávněna s Římem. |
| 361 - 363 |
Julianus Apostata (odpadlík), císařův bratranec, jenž se už
za Konstantiova života osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům
a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v
této válce. Byl přívrženec novoplatónské filozofie a pronásledoval křesťanství. |
| 363 - 364 |
Jovianus, provolaný vojskem, dojednal s Peršany mír. |
| 364 - 378 |
Valens, spoluvladař pro země východní. |
| 367 - 383 |
Gratianus, spoluvladař pro země západní. |
| 375 - 392 |
Valentinianus II., bratr předešlého, přibrán k vládě po otcově
smrti. |
| 375 |
počátek stěhování národů. Do jižního Ruska vpadli Hunové a narazili
na říši Ostrogótů (východních Gótů; Ermanarich se usmrtil,
Ostrogóti se zavázali k poplatku. Vizigóti (západní Gótové) ustoupili
s Athanarichem jednak do Sedmihrad, jednak do Moesie a Thrákie,
kde jim císař Valens vykázal sídla. Gótové přijali křesťanství (ariánství)
a jejich biskup Ulfila přeložil bibli do gótštiny. Útisk císařských
úředníků způsobil vzpouru. |
| 378 |
u Adrianopole byl Valens poražen Vizigóty a ti pronikli
dále na Balkán. Ostrogóti byli Huny, kteří postupovali na západ, převedeni
do Panonie. |
| 383 |
Gratianus usmrcen od uzurpátora Maxima. |
| 388 - 392 |
Maximus po 4 letech podlehl Valentinianovi II. |
| 392 |
Valentinianus II. zabit ve vzpouře. |
| 392 - 394 |
Eugenius provolán vojskem. |
| 394 - 395 |
Theodosius, Gratianův spoluvladař, sjednotil říši. Po jeho smrti
byla říše opět rozdělena mezi Theodosiovy syny. |
| 395 - 408 |
Arkadius (Východ), hl. město Byzantion (Cařihrad, Konstantinopol). |
| 395 - 423 |
Honorius (Západ), hl. město Ravenna. |
| 395 |
Alarich, král Vizigótů, zpustošil Balkán. Arkadius, aby ho získal,
jmenoval jej správcem Ilýrie, ale tlak Vizigótů tím nebyl zadržen. |
| 402 |
Stilicho, Honoriův vojevůdce a rádce, rodem VAndal, porazil
Alaricha jv. od Turina a později u Verony. |
| 405 |
vpád Alemanů, Burgundů, Vandalů, MArkomanů, Kvádů a Gepidů do Itálie,
Stilicho odvolal posádky z Británie, Galie i Hispánie a vítězně čelil útoku,
ale vydal tím opuštěné země nepřátelům. V Hispánii se usadili Vandalové,
v Galii Frankové a Burgundové. Stilicho byl proto obžalován a usmrcen. |
| 410 |
Alarich vnikl do Itálie a zpustošil Řím. Zemřel v dolní Itálii a byl
pochován na dně řeky Busenty v Kalabrii. Ataulf, jeho nástupce,
pojal za choť Honoriovu sestru Placidii a přešel do jižní Galie. |
| 423 - 425 |
Joannes, Honoriův rádce, se zmocnil západořímského trůnu. |
| 425 - 455 |
Valentinianus III., syn Placidie, dosedl na římský trůn. Jeho
rádce byl státník Aetius. |
| 429 |
Geiserich, král Vandalů, přešel z Hispánie do severní Afriky
a založil zde říši Vandalů (hl. město Kartágo). |
| 449 |
Anglosasové pronikli do Británie a založili tam říši (7 království). |
| 451 |
Attila, král Hunů, vtrhl do Galie, ale by poražen na Katalaunských
polích (nad Marnou) od Aetia a s ním spojených Vizigótů, Burgundů
a Franků. |
| 452 |
vpadl do Itálie a zničil Aquilej. (uprchlíci z ní založili Benátky). |
| 453 |
Attila zemřel za svatebního veselí v Uhrách. Hunové byli vytlačeni
k Černému moři, v Uhrách se vytvořila říše Ostrogótů (v Panonii) a Gepidů
( v Sedmihradsku). |
| 454 |
Aetius zavražděn z podnětu císaře. |
| 455 |
Valentinianus III. zabit. |
| 455 - 476 |
zmatky. V nastalých zmatcích zpustošil Geiserich Řím a dobyl
Sardinii a Korsiku. Na císařském trůně se vystřídalo několik panovníků,
dosazených vojevůdci žoldnéřů. |
| 475 |
Romulus (Augustus) šestiletý hoch, byl dosazen na trůn přičiněním
senátora Oresta, který pocházel z Panonie a sloužil kdysi Attilovi
jako sekretář. Germánští žoldnéři žádali, aby jim byla v Itálii vykázána
stálá sídla, což Orestes odepřel. |
| 476 |
Odoakar, náčelník žoldnéřů, provolán císařem. Dal Oresta zavraždit
a Romula sesadil z trůnu a určil mu pobyt v Kampanii. Tím zaniklo západořímské
císařství. |
| 486 |
dovršen zánik císařství i ztrátou posledního zbytku římského území
v Galii (místodržitel Syagria poražen Chlodvíkem, králem Franků). |